Uplakánek ani necita. Jak moc děti litovat?

Dohrálo mi nějaké video YouTube a automaticky se mi po něm spustilo povídání o tom, jak pofoukat dětem zranění, aby z nich nevyrostli ani ufňukánci, ani přehnaní drsňáci. No jo, internet – perfektní stalker – vždycky ví, co nabídnout. 😁

Zaujalo mě to. Jednak proto, že mě výchovně-psychologická témata obecně zajímají, protože sama cítím zatížení řadou stereotypů, a jednak proto, že teď procházíme obdobím nárazů a pádů. Sice asi tak o 80 % méně, než je tomu u jiných dětí, protože Oliver je extrémně opatrný, ale i tak je utěšování na pořadu dne.

Nahrávka není dlouhá, takže doporučuju poslechnout a udělat si vlastní názor. Jde o audio, tak se při poslechu dá třeba žehlit, vařit nebo obědvat. 😉 Já jsem díky téhle nahrávce znovu objevila svoji nedávnou myšlenku, kdy mi při Oliverových odběrech krve sestřičky říkaly: „Ono ho to nebolí, ty děti řvou hlavně proto, že je u toho držíme.“ A já jsem si říkala, co mi vlastně víme o tom, co a jak intenzivně cítí. Že se vzpouzejí pevnému držení, je přirozené, ale opravdu je to to, co jim v téhle situaci vadí nejvíc? Kdo a jak to zjistil?

Tahle šablona platí na všechny další případy, kdy máme pocit, že víme nejlíp, jaká míra pláče a utěšování je adekvátní danému pádu, zranění, leknutí… Ale reálně bychom si měly přiznat, že můžeme být empatické, jak chceme, ale v kůži našeho dítěte prostě nejsme. A spíš než že bychom věděly, si domýšlíme, dokud dítě není schopné samo říct, co ho trápí.

I já mám přirozenou tendenci, jak se popisuje v nahrávce, hodnotit, jestli tenhle pád bolel hodně, nebo málo, a jak velký pláč si to zaslouží. Případně přihodím komentář: „No prosim tě. Nic se nestalo. Jenom ses leknul.“ Nejsem typ mámy, která je vyděšená pokaždé, když si dítě pucne na zadek, nebo když se skutálí na koberci (místo toho trpím zase jinými úzkostmi), ale zároveň se vědomě snažím respektovat pocity svého dítěte a neshazovat je. Netvrdit mu, co vlastně (ne)cítí.

I když nejde o bolest, ale o leknutí, i to stojí za milé utišení. Je to jako když se člověk probudí ze zlého snu. Nic ho nebolí, ale potřebuje se uklidnit a ujistit, že se nic nestalo. Tím nechci říct, že je správné při každém vzlyknutí dítě hned půl hodiny chovat, objímat a litovat ho. Někdy stačí jen pohladit nebo odvést pozornost, jindy se můžeme zeptat, jestli potřebuje obejmout, jestli ho něco bolí atd. Projevit účast. V tomhle si samozřejmě každá musíme najít sama intuitivně tu správnou hranici.

Téma uplakánků a drsňáků mě zaujalo, protože se mi okamžitě vybavily fráze, na kterých odrostla (nejen) naše generace. Kluci nebrečej. Seš ženská, musíš něco vydržet. Když nezvládneš tohle, jak chceš jednou vydržet porod?! Pro krásu se musí něco vytrpět. Neřvi, nebo dostaneš přes zadek, ať máš důvod. To nic není! (Dál si dosaďte, které znáte vy.)

Když v nahrávce zazněla věta „Dělám ze sebe drsoně a mrzí mě, že mě někdo nepolituje.“, bylo to pro mě jak facka do tváře. To je přesně o mně! Nikdy si neřeknu o pomoc, ale pak nadávám, že musím všechno zvládnout sama. Stalo se to nenápadně, postupně a v dobré víře našich rodičů a prarodičů, ale naše psychika a jednání je skládačkou vzorců z dětství. Jasně, víme to všichni, zase jsem objevila Ameriku. 😁

Chci jen říct, že si člověk tyhle věci v každodenním maratonu často neuvědomuje, ale formujeme nové bytosti, proto je fajn se někdy inspirovat motivační nahrávkou nebo čímkoliv, co naši výchovu zase o kousek vylepší. A zamyslet se nad tím, jestli všechno ve vztahu k našim dětem děláme opravdu tak, jak bychom chtěli, nebo pod tíhou zažitých vzorců.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s