Co dítě, to originál. Jak ustát tlaky a srovnávání?

Za benefit dnešní doby považuju množství informací, ke kterým se jednoduše skrze internet můžeme kdykoliv dostat. Jasně, člověk se jimi musí prokousávat s trochou kritického myšlení, ale pokud si vybírá kvalitní zdroje, dozví se většinou minimálně aspoň to nejdůležitější.

Díky tomu většina českých maminek 21. století ví, že by se děti neměly posazovat, vytahovat za ručičky, ani nijak jinak tlačit do určité fáze motorického vývoje. Ovšem vysvětlit tohle o generaci či dvě starším lidem, může být celkem tvrdý oříšek. Pro někoho je prostě pořád ještě tabulkové dítě to jediné zdravé.

Předem se omlouvám za délku a ukecanost tohohle článku. Ráda bych v něm shrnula vše, co mám k tomuhle tématu na srdci. Takže… Oliver se narodil na konci 38 tt jako hraničně donošený s mírnou hypotonií, což je srozumitelněji řečeno snížené svalové napětí. Má to spousta dětí a v lehké formě to nic fatálního naznamená. Jen to, že danému dítěti může motorický vývoj trochu déle trvat nebo to, že není od věci mu pomoci cvičením, aby se snáze dopracovalo ke správnému držení těla.

Vojtovka jako nastartování

Neonatolog v Motole, kde jsem rodila, mi hned po porodu vysvětlil, že do budoucna to pro Olivera vůbec nic neznamená, jen s ním jako s miminkem musíme mít víc trpělivosti a netlačit na něj, protože mu možná bude trvat trošičku déle, než dosáhne jednotlivých stádií motorického vývoje. Říkal taky něco o tom, že by mohl být línější při kojení, ale v tom byl Oliver od začátku jak drak. 😝

Zhruba ve 2 měsících jsme začali chodit k fyzioterapeutce, kterou mi doporučila kamarádka. Sama k ní s oběma syny chodí, aniž by měli jakkoliv zpožděný motorický vývoj. Zkrátka, nejde jen o rychlost, ale taky o kvalitu. Obecně jsem dost důsledná, takže ani jako novopečená máma jsem nechtěla nechat nic náhodě – laik houby pozná.

Začali jsme cvičit Vojtovku a já jsem viděla, jak to Oliverovi prospívá. Vím, že některé maminky o téhle metodě nechtějí ani slyšet, protože žijí v tom, že to děti bolí a že se u toho trápí. Nechci zobecňovat, ale Olivera to rozhodně nebolelo, dostali jsme jen lehké cviky např. na posílení břišních svalů. Často u cvičení ani neplakal. V půl roce nás fyzioterapeutka propustila s tím, že už cvičit nemusíme.

Jen pro představu – v 5,5 měsících se Oliver začal přetáčet na bříško, v 8,5 měsících začal lézt po čtyřech a rovnou si i sedat. Bez přidržování rukama seděl od 10 měsíců, u nábytku klečel na kolenou od 9 měsíců.

Když jste s dítětem každý den a sledujete jeho chování a pohyby, vnímáte každou miniaturní změnu. I to, čeho si ostatní nemají šanci všimnout. A tak zatímco my s manželem sledujeme, kolik vývojových krůčků Oliver každý měsíc udělá, v jeho roce jsme se začali potýkat s tlaky a soudy z našeho okolí kvůli tomu, že naše dítě ještě nechodí. Co nechodí, ono si zatím ani nestoupá u nábytku! Jako by 12. měsíc byl milníkem, na kterém už „normální“ dítě musí být samostatné.

Kdy už se konečně postaví?!

Ještě zhruba v 11 měsících neměl Oliver o stání zájem. Bál se propínat nohy, i když jsme ho drželi. V roce už na nožičkách u stolku nebo gauče dokázal stát bez problému i bez našeho držení, ale pořád trval jeho nezájem postavit se sám. Nijak jsme ho nenutili, jen jsme sem tam zkoušeli, že fyzicky už na to má a jde pouze o strach, tedy že k tomu zatím psychicky nedozrál.

Zároveň jsme už delší dobu před jeho prvními narozeninami pozorovali, že během lezení a klečení často natahuje nohy, stoupá si na chodidlo atd. Ale vždycky jen ve chvíli, kdy ví, že nemůže upadnout. Odjakživa je extrémně opatrný. Což jsou ty maličkosti, které vnímají jen rodiče.

A teď k těm tlakům, které se pro mě staly hodně citlivým tématem. Nikdy bych do sebe neřekla, že si to tolik připustím k tělu, ale jak říká můj manžel – jakmile jde o obranu dítěte, je to mnohem silnější pud, než dokud člověk brání jen sám sebe. Když už jsme poněkolikáté čelili přímým i nepřímým – říkejme tomu náznaky – od okolí, že je něco špatně, když Oliver v roce pořád ještě nestojí a nechodí, začalo to pro mě být náročné.

On už tak je člověk kolem roku dítěte někdy vyčerpaný z toho, že ho musí tahat v náručí, a samozřejmě by mi přišlo fajn, kdyby chodil (třeba za ruku), mohla bych ho na hřištích a v restauracích postavit na zem… Takhle jsme odkázaní skoro vždycky na kočár nebo náruč. Nicméně vedle všech kladů mateřství, radosti a lásky, kterou Oliver dělá každý můj den a celý můj život smysluplnějším, je tohle opravdu maličkost. Kdyby záleželo jen na mně, postěžovala bych si pár kamarádkám, že už se nemůžu dočkat chození, a víc bych to neřešila.

Jenže ony „náznaky“ se ve mně hromadily a vnitřně se mě tolik dotýkaly, že jsem se cítila vůči Oliverovi strašně provinile. Najednou jako bych na něj začínala vnitřně tlačit, jako bych začínala být naštvaná, že ještě sám nestojí, jako bych pochybovala… Najednou jsem si začínala všímat, že támhle dítě stojí o tolik a tolik měsíců dřív a támhleto taky… A pak jsem vždycky měla chuť sama sebe profackovat.

Stačilo málo

Už mě tenhle psychický stav nebavil a jako matka jsem se poprvé cítila fakt hrozně. Tak jsem se rozhodla znovu zajít k fyzioterapeutce, ke které jsme chodívali, aby mi řekla, jestli Olivera zase můžu nějak podpořit. Bála jsem se, že i ona na mě vytáhne tabulky a řekne mi, o kolik je pozadu a že už by měl umět to a to – no prostě jedním slovem depka.

Nic takového se nestalo. Naopak pochválila kvalitu jeho sezení a rovná záda, jeho dosavadní vývoj i techniku lezení. Ohledně jeho stání řekla, že má jen trochu slabší ručičky, proto se za nimi bojí vytáhnout a že chodidlo nemá ještě úplně dovyvinuté k chození. Plus k tomu ještě jeho výjimečně klidná povaha, díky které většinou na nic (kromě jídla) nepotřebuje nutně dosáhnout, pozdního chození v rodině, které má v genech, a strach, který ho zrazuje od nejistých pokusů. Závěr byl takový, že můžu být naprosto v klidu, protože je zdravý a chodit bude. „Odnesli“ jsme si jeden cvik na posílení rukou a pro lepší koordinaci jednotlivých pohybů k postavení se a v budoucnu pak i chození.

V pondělí odpoledne jsme byli u fyzioterapeutky, v dalších dnech jsme několikrát odcvičili a ve čtvrtek odpoledne se Oliver poprvé sám postavil! Ořvala jsem to radostí, ne že ne. Během několika dalších dní začal stát až překvapivě stabilně, se zájmem a bez obav. Postavil se těsně před ukončeným 13. měsícem. A já si zpětně říkám: No a co?!

Stačí opravdu malá podpora a motorický vývoj to může „nakopnout“ až překvapivou rychlostí. Navíc je to ta správná podpora, díky které dítě jednotlivé vývojové kroky pak dělá kvalitně, neničí si záda, klenby chodidel apod.

I kdyby tenhle článek uklidnil jen jednu jedinou maminku, jejíž dítě není uprostřed předepsaných tabulek, tedy v průměru, budu moc ráda. V posledních týdnech jsem si prošla nehezkými pocity a úplně zbytečně. Chce se mi říct, že jich lituju, ale asi ani ne. Každá zkušenost posune člověka dál, a já díky téhle vím, že mateřská intuice a láskyplná péče je vždycky tím jediným, čím bych si měla být jistá a čím bych se měla obrnit proti neadekvátní kritice z okolí.

Srovnávání dětí považuju za hloupý přežitek, ze kterého nikdy nevzejde nic dobrého. Každé dítě se originál a není nic krásnějšího, než ke svému dítěti přistupovat právě s vědomím jeho jedinečnosti, objevovat ji a lépe poznávat… Každé dítě je v něčem šikovné a něco mu naopak trvá déle.

Taky kolem sebe samozřejmě vidím děti nezvládající věci, které jejich vrstevníci už dávno umějí. No a co? Žádnému rodiči bych kvůli tomu nechtěla ublížit drsnou kritikou, protože vím, že se všichni snažíme být těmi nejlepšími mámami a tatínky na světě.

Máte s něčím podobným taky zkušenost? Jak jste reagovali?

2 komentáře Přidejte váš

  1. Pěkný a výstižný článek!
    My s mužem raději ani nevíme, kdy co má dítě umět (ale ten rok na chození mi přijde intuitivně i brzy), také vždy posloucháme zkušenosti typu „ale ty jsi už v půl roce seděla a v osmi měsících tamto“. „Naštěstí“ jsme i jinak dost alternativní (v 9 měsících pořád ještě hodně kojím, s příkrmy jsme začali zvolna, mimo doporučený jízdní řád a s blw, místo kočárku skoro pořád nosíme), takže jsme na poznámky všeho typu zvyklí a nějaké ne/lezení se v tom už ztratí…
    A když jsem u toho lezení. Asi jediný okamžik, kdy jsem to právě začala na pár dní řešit a zuřivě zjišťovat, byl, když si dcera začala (sama, jinak jsme se i pasivnímu sedu hodně vyhýbali) z plazení přímo sedat. Snažila jsem se ji vracet a motivovat do lezení a měla jsem strach, zda ho třeba nepřeskočí.
    Lézt začala o tři týdny později a teď leze až moc…

    To se mi líbí

    1. mommyofoli píše:

      Moc díky za Váš příběh! 🙂 Se srovnáváním se potýkají opravdu snad všichni rodiče, minimálně ze strany rodiny a toho, co zmiňujete – tys v jeho/jejím věku už to a to… Jako by to byla jediná možná realita. S kojením Vám rozumím – já Olivera kojím doteď. Sice už jen 2x denně, ale taky kolikrát poslouchám dotazy, proč to dělám, když už mu je 13 měsíců… A když se zeptám nazpátek, proč bych ho měla ládovat UM, když ještě chvilku může mít ode mě a kojení má jen na uspání, nijak si ho během dne ani v noci nevynucuje, tak už nikdo nemá argument proti. Takže je to o tom, že my své dítě známe nejlépe a víme, co nám jako rodině vyhovuje. Případně se můžeme poradit s odborníky. Jsem ráda, že to takhle vidí i další maminky. 🙂

      To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s