Už je to rok! Jak to tehdy vlastně bylo…

Kam se hrabe maturita s řidičákem dohromady! Až před rokem jsem složila největší zkoušku v životě. Už pár týdnů na mě leze brutální nostalgie!!! Chápejte – na dítě jsem se těšila tak 10 let, a pak když to přišlo, bylo v tom ohromné kouzlo. Pohyby jsem cítila už od 16 tt a komunikace mezi mnou a Oliverem byla neskutečná. Jak jsme se dohodli, tak to bylo. Zní to bláznivě, ale telepatie mezi matkou a dítětem je vážně síla.

Když jsem se pak slavnostně po různých těhotenských stresech a nakonec ještě šesti týdnech striktního klidového režimu na začátku května vyhrabala z postele, byly to bez přehánění nejlepší dny mého dosavadního života. Bez ohledu na to, že jsem se kolíbala jako kachna, pupek jsem sotva vláčela a funěla jsem, i když jsem se nehýbala. Dítě se mohlo narodit kdykoliv a já se MEGA těšila! A to napětí, kdy a jak to přijde… Poprvé je prostě poprvé a právě ta jedinečnost mě pořád dokola dojímá. Je neopakovatelná.

Strach z porodu jsem neměla. Slyšela jsem plno odstrašujících historek a taky pochybovačných hlášek na svojí adresu – že se svojí postavou kdovíjak porodím… Ale nějak jsem měla pocit, že se mě to netýká, takže jsem si dál jela v módu no stress. Všem vřele doporučuju!

Z benjamínka, který nastoupil do Motola do rizikové poradny s termínem v nedohlednu, se najednou stal ostřílený mazák s termínem už za 14 dní! Připadala jsem si hustě, když jsem konečně sestře na kontrolních monitorech mohla nahlásit, že už mám termín za chvíli. A to bylo den před tím, než se Oliver narodil.

Rodila jsem 7 hodin, z toho 6 skoro bezbolestně. Kvůli té poslední hodince – jedné dlouhé nepřetržité kontrakci – jsem půl roku zvažovala, jestli se odhodlám mít druhé dítě, ale hormony a čas… Zrada, znáte to. Takže rok poté už jsem samozřejmě zase nad věcí a mohla bych rodit klidně zítra (nicméně se zatím nechystám). Shrnuto, podtrženo, svůj porod bych přála všem. Jsem obrovsky vděčná vesmíru, sobě, dule, personálu v Motole… že moje dítě přišlo na svět tak pohodově. Protože tahle pohoda se ho drží od začátku dodneška. Někdy se na Olivera dívám a strašně si přeju, aby celý jeho život plynul tak hladce, jako se narodil.

Pamatuju si na tu euforickou úlevu, když jsem to měla za sebou. Strašně jsem se těšila, až se uvidíme všichni tři i s manželem (nebyl u porodu) a taky, až zavoláme příbuzným. Nikdo totiž nevěděl, že čekáme kluka, ani jak se bude jmenovat. A teď tu byl zdravý, oteklý, skutečný a náš… Prostě koukal a drbal se na hlavě, respektive na čepici, kterou mu nandali.

Když jsem si jako těhotná představila, že mi dítě na chvíli odnesou, brečela jsem, cítila úzkost a propadala jsem hysteriím, že „to prostě nedám“. Asi se tak dobře neznám. Když se Oliver narodil, nic mi nepřipadalo důležitější než to, že je v pořádku (ke konci těhotenství měl zhoršené průtoky z placenty), že je porod úspěšně za námi a že mimi není nijak drobné, jak mě strašili… To, že ho jako hraničně donošeného dají na 2 hodiny do inkubátoru, že je v Motole bonding na sále poloviční oproti jiným porodnicím atd., bylo totálně vedlejší. Cítila jsem se s tím naprosto ok, protože jsem věděla, že vztah a láska není jen o prvních hodinách po porodu.

Střih – scéna o rok později – v tomhle si musím dát za pravdu. S Oliverem máme úžasně blízký vztah, doteď ho kojím a neumím si představit, že by to mezi námi mohlo být ještě lepší. A ono přece jen je každým dnem. Láska k dítěti na začátku a po roce je nesrovnatelná! Jsem si jistá, že s každým dalším měsícem a rokem dál roste. Až donekonečna.❤

Poporodní bonding je super věc a strašně důležitá třeba pro rozkojení se, pozitivní vzpomínky na porod… Ale pokud prostě nevyjde, nebo ne úplně tak, jak si předem plánujeme, tak to neznamená selhání. Už pár hodin po porodu se to dá začít dohánět na pokoji. Navíc spokojená matka, spokojené dítě.

A ještě jednu úvahu mám. Určitě jste se taky dřív sem tam posmívaly matkám, které cpou lidem divné fotky svých dětí a neumějí mluvit o ničem jiném… Snažila jsem se objektivně zamyslet nad tím, jestli jsem teď taky taková. Jak asi připadám svým bezdětným kamarádkám. 😁

Takhle… Radši se neptám a ohodnotím se sama. 😁 Řekla bych, že své okolí miminkovským obsahem moc nespamuju. Vlastně jsem si proto založila mama blog a mama insta profil, abych tyhle věci sdílela jen se skupinou lidí, které to dobrovolně zajímá. Na soukromích sociálních sítích mám s Oliverem sotva několik fotek.

Je toho spousta, na co jsem zapomněla, nad čím teď s blížícím se „výročím“ vzpomínám, přemýšlím, jak se cítím… Ale o tom kdyžtak zase potom. 😊 Třeba v nějakém úzce tematickém článku, ať pořád neskáču z myšlenky na myšlenku.

Přeju vám všem super květen! ❤ Pro mě to nejkrásnější měsíc v roce, protože i já mám narozeniny, které ráda slavím. A letos je to vyloženě unikátní.

Napište mi prosím, jak jste vy prožívaly první narozeniny svých dětí? A jestli je to u prvního jiné než u těch dalších? …

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s