Maminka Dana: Mé první těhotenství a porod s nepravidelnými kontrakcemi

Když jsem si začala uvědomovat, že chci mít miminko, bylo mi 33 let a říkala jsem si, že to možná hned tak nepůjde. Tak jsme to jednou takhle v říjnu s manželem zkusili, že se uvidí. Celý ten den jsem si následně vizualizovala, jak se nám to jistě povedlo. Našla jsem si i takovou dřevěnou panenku a na ní jsem si představovala, že chovám v ruce svého syna. Představa o tom, že by to měl být chlapeček, byla celkem jasná.

Asi dva týdny na to jsem měla takové podivné pocity v podbřišku, tak jsem si zkusmo udělala těhotenský test… A ejhle! Byla tam jedna silná a jedna slabá čárka. Byla jsem vážně překvapená! Takhle brzy se to neukáže asi v 90 procentech případů, takže jsem se okamžitě vydala do lékárny pro ten nejcitlivější test, co se prodává, abych si tušení potvrdila. I ten ukazoval, že se to opravdu povedlo. Tak paráda, jsem těhotná, no páni!

Byla jsem šťastná a zároveň zaskočená, že to přišlo hned a napoprvé. Koneckonců manželovi bylo tou dobou 44 let a různé prognózy na internetu i v tisku hovoří o snadném oplodnění v takovém věku spíše pesimisticky.

Ustrašené začátky

Nejdřív se člověk hodně strachuje, bojí se dělat různé pohyby navíc, protože přeci jen ten první trimestr je kritický a leccos se může přihodit. Proto jsem opatrně pomalu proplouvala každým dnem, týdnem, studovala na internetu, co se zrovna v mém lůně děje, a těšila jsem se, až budu moct v kalendáři odškrtnout zdárně zvládnutý první trimestr!

Na začátku druhého trimestru jsem ale chytila vážně ošklivou virózu. Takovou tu, kdy bolí celé tělo a člověk se nemůže ani zvednout z postele. Bála jsem se, aby se něco nepokazilo a aby to hlavně nevadilo miminku. Naštěstí jsem pak během zbytku těhotenství ustála ještě asi další dvě virózy bez následků.

Nejradši jsem se jen tak povalovala a relaxovala. Všichni kolem přece říkají, že to je na dlouho poslední šance na odpočinek. Jaká to byla pravda! Takže jsem si to užívala, pak jsem začala chodit na těhotenské cvičení, které bylo super. Cviky přímo na míru tělo do značné míry připraví na porod.

Když bolí celý člověk

Ke konci těhotenství jsem už nebyla taková hrdinka, co se pohybu týká. Dost mi otékaly nohy, valila jsem se kachním krokem s extra 15ti kilo váhy a nepřišla jsem na systém, jak si udělat pedikúru či si oholit nohy, nemluvě o holení jiných partií, kde nepomáhalo ani zrcátko.

Klasické noční výlety na wc byly samozřejmostí a k tomu všemu se přidaly bolesti kyčlí, překvapivě pak i žeber. Říkala jsem si, co to je za příšernou bolest? Jak děloha tlačí směrem vzhůru, tak roztahuje žebra dost nevybíravým způsobem a ty zase při roztahování tlačí na páteř, takže to je vzájemně propojená symbióza prolínajících se bolestí. Ještěže si dnes můžeme vše vygooglovat a uklidnit se, že je to normální.

Ve 37. týdnu těhotenství jsem už víceméně jen funěla a říkala si, jak to ještě vydržím ty zbývající 3 týdny?! Bolela mě stydká kost z toho, jak se vše roztahovalo a připravovalo na porod, kyčle, prsa, tvrdnoucí břicho, příšerné křeče do lýtek, obzvlášť v noci, takže ani kvalitní spánek se nekonal.

Porod, nebo poslíčci?

Týden na to jsem už opravdu mlela z posledních sil. Měla jsem k tomu už velmi často tvrdnoucí břicho a hlavně bolesti v podbřišku. Přikládala jsem to k vygoogleným „poslíčkům“. To má být trénink dělohy na porod. Jenže tyhle trvaly 3 dny, takže žádný spánek a přitom dvojí návštěva v porodnici nepotvrdila, že by byl porod na spadnutí.

Byl pátek a já jsem dlouhé 3 dny prakticky nespala. Od rána jsem cítila nepříjemné, ale nepravidelné, bolesti. Pochodovala jsem po bytě a čekala, co se bude dít. Tak uběhl celý den a navečer už jsem byla opravdu unavená a uchozená. Když k tomu přičtu tři předchozí probdělé noci, opravdu jsem se necítila zvlášť skvěle.

Bolesti byly stále nepravidelné a v různě dlouhé. Došlo to tak daleko, že jsem nemohla jít už ani na malou. V bolestech jsem bušila do zdi. (Sousedé prominou.) Následně jsem si ulevovala polohami na zemi vleže, kroutila jsem se po podlaze i po nábytku. Manželovi to začalo být podezřelé, tak rozhodl, že raději znovu zajedeme do porodnice. Tento týden již potřetí. Nechtělo se mi zase poslouchat, ať jsem v klidu, že dole se nic nechystá a jsem přece teprve ve 38. týdnu.

Nicméně sedli jsme do auta a já cestou cítila každý štěrk na silnici. Bolestí jsem se nadzvedávala ze sedadla. Když jsme konečně dorazili do porodnice, napojili mě na monitor s klasickými průpovídkami, ať v klidu sedím a nepropínám se bolestí, že to musím rozdýchat. Ale já sotva popadala dech!

Asi po půl hodině toho „příjemného“ posezení s přemáháním s vypětím všech sil mě konečně vyšetřili a vítězoslavně mi oznámili: „Maminko, vy rodíte!“

První těhotenství mě naučilo, že ne každý se musí o otěhotnění obzvlášť snažit (navzdory vědeckým faktům) a že i nepravidelné kontrakce mohou znamenat porod (navzdory tomu, co tvrdí někteří lékaři a moudré knihy). Přistupujte ke svému těhotenství individuálně a řiďte se svojí intuicí.

(Foto Baru La Photo)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s